Vzpomínka na Petra Charváta
 
Ve čtvrtek 7. prosince 2006 zemřel ve věku nedožitých 57 let
náš kamarád ing. Petr Charvát,
člen a dlouholetý předseda vodáckého oddílu TJ Konstruktiva Praha.
 
Jeho největší láskou byl sport a to především voda.
Přestože s ježděním začal poměrně pozdě, rychle si vypracoval pověst jednoho z nejlepších singlířů mezi turisty a mnohý sjezdař či slalomář si netroufl na tak těžkou vodu jako on.
Vozil nás na jarní Slovensko, do Rumunska, Bulharska a po revoluci po celé Evropě kde jsme objevovali stále těžší a těžší řeky a potoky. Dnes materiál lodí, vodácké vybavení i technika jízdy dovolí jezdit extrémy o dvě třídy těžší než jsme jezdili před 20 lety s laminátem, šprickou ušitou z vikslajvantového ubrusu, v šusťákách místo neoprenu a v pověstných žlutých plovačkách s polystyrenem. Přesto si troufl na vlastnoručně postavené Elektrice skákat osmimetrové vodopády na Zrmanje a nás ostatní přesvědčil že na to taky máme.
Těch řek s úseky WW IV-V co jsme sjeli po celé Evropě díky němu a jeho organizačním schopnostem je celá řada a málo zájezdů bylo tak efektivních jako ty jeho.
V té době patřil k naší extremácké špičce a právem ho spolu s Jirkou Škrancem, Kákou Štemprokem, Karlem Holečkem, Vojtou Jančarem a řadou dalších vodáckých es můžeme řadit mezi vodácké legendy. Škoda že nemůžu vyjmenovat všechny se kterými se na vodě potkával a se kterými kromě zápolení o to kdo má víc bodů do soutěže o nejlepšího vodáka taky zažil spoustu srandy. Kromě zájezdů na řeky v Československu jsme s ním po revoluci začali postupně poznávat celý svět. Umožnil nám tak s minimálními náklady poznat krásy Kamčatky, národních parků USA, Kanady, Aljašky, Jižní Afriky, Latinské Ameriky včetně Patagonie, Austrálie a Nového Zélandu.
Jeho organizace zájezdů byla vždy perfektní a jeho pověstné: „odjezd v půl osmé - na nikoho se nečeká“, nás naučilo vážit si času ostatních. Naučil nás hlídat si partu na vodě a organizovat vzájemné jištění. Díky tomu se podařilo zachránit v nebezpečných situacích řadu kamarádů. Naučil nás nebát se a vychutnat krásu těžké řeky. Když jsme jeli za ním, věděli jsme že nás do žádného průšvihu nepustí. Ty dva případy, kdy jsme se přece jen museli sklonit před sílou dravé řeky, mu zůstaly hluboko pod kůží a nikdy se s tím nedokázal smířit.
Dneska už se s tatínkem Knebelem a Petrem Šarochem určitě ve vodáckém nebi potkali
a vím že mu nic nevyčítají.
* tatínek Knebel = otec trenéra sjezdové repre. Roberta Knebela a manžel známé rozhodčí Hanky Knebelové

Jeho motto „nešetřete se, tělo musí jít do hrobu pořádně zhuntovaný“ si bohužel vzal k srdci
až příliš. Nikdy se neuměl šetřit, ani v práci ani na vodě. Vždy všechno dělal doopravdy - na doraz. Přes postupující nemoc, která mu ztěžovala pohyb, stále dokázal organizovat daleké výpravy za dobrodružstvím. Ještě v nemocnici odkud už živ nevyšel jsem ho viděl plánovat výpravu do Střední Ameriky. S plným vědomím hrozícího rizika se podrobil operaci která mu měla umožnit další plnohodnotný život. Věřil že se to podaří, nepřipouštěl si jinou možnost
ale tělo ho zradilo. Bojoval do posledního dechu ale ta řeka co ho unášela byla silnější.
My co jsme stáli na břehu s házečkama jsme mu už nemohli pomoci. Chybíš nám Petře.

Byl Velikán mezi vodáky který nás stovky naučil jezdit milovat vodu a ukázal nám svět.

Text: Jára Kučera
Foto: Tonda Junek

Ze zájezdu v Rumunsku 1985/86 - kdyby se někdo poznal, tak mi napište na e-mail.